Říjen 2009

TOULKY KOLEM BEČVY 2007

27. října 2009 v 21:27 | pavelis@seznam.cz
16.6. - 23.6.2007

TOULKY KOLEM BEČVY

aneb


Jak jsme jeli z Ebeky přes Třeštík až do Brna

Řeka BEČVA má vlastně dvě prameniště v hraniční oblasti Vsetínských vrchů. Vody z těchto pramenů tekou dvěmi údolími a jmenují se Rožnovská a Vsetínská Bečva.
Rožnovská Bečva není pro nás neznámá a silnice podél ní je také příliš motorizovaná, proto jsme se rozhodli jet údolím Vsetínské Bečvy až po soutok s Moravou, dál až po Hodonín a přes Ždánice domů do Brna.
Zahájili jsme cestu v sobotu 16.6.2007 - do Beskyd na chatu Ebeku (za Horní Bečvou,odbočka na Bílou)) jsme přijeli po poledni, dali si dobrý oběd. Náš syn Tomáš,který nás přivezl autem i s našimi koly, odjel zpět do Brna. Manžel Pavel,náš syn Libor a já jsme si dali malou odpolední procházku a po skromné večeři se odebrali spát - posílit se na 1.den naší dosti dlouhé anabáze.
Uvítalo nás nedělní ráno slunečné, i když ne příliš teplé.Zkrátka - Beskydy jsou už trochu hory. Na Třeštík jsme se "doškrábali" přes les, cestou, kde jsme jeli kdysi na lyžích. Chata Třeštík byla v rekonstrukci, původně jsme chtěli nocovat právě tady místo v Ebece. Dolů to bylo dost prudké, zato rychlé a co by dup jsme byli v údolí Vsetínské Bečvy. Sluníčko se na nás smálo, silnička krásná a před námi 70 km.
U vesnice Karolinka je vodní nádrž Stanovnice. Vyjeli jsme k ní v dlouhých kalhotách a tady asi o 300 m níže než je Ebeka už bylo takové teplo, že nastal všeobecný striptýz do kraťasů.
Nový Hrozenkov - Halenkov - Huslenky - Hovězí jsme projeli, u splavu v Hovězí jsme si dali krátký studený oběd. Ve Vsetíně jsme absolvovali malé "kufrování", abychom našli obchodňák, protože byla neděle a vlastně vše ostatní zavřeno. Aby bylo více zábavy, na parkovišti před obchodem jsem si pořídila "silniční lyšej",tedy při malé kolizi narazila nohu. Vypadalo to asi hůř než to nakonec dopadlo, tak se jelo bez zdržení dál.
Údolím se jelo převážně po cyklostezce, za Vsetínem zase směr Jablůnka - spíše Pržno a stále po levém břehu Bečvy až před Val. Meziříčí. Tam jsme si to zkrátili přes most a kousek po hlavní silnici ( nic moc - samé auto, auto a auta ) až k dohodnuté ubytovně. Chvíli jsme ji hledali, pak tam zase nebyl nikdo, kdo by nás ubytoval.Ubytovna ne příliš čistá a přívětivá, tak jsme se rozhodli jet jinam. To jinam bylo až na druhý konec Valašského Meziříčí u obce Bynina. Ubytovna zavřená, také nikdo nikde, ani na telefon nikdo nereagoval, ale vedle byla otevřená jiná ubytovna, kde jsme se nakonec usídlili s pomocí jedné přívětivé"uklízečko-správcové"romky. Čistý pokoj, vedle WC, sprchy, kola nám schovali dole.Do města to bylo asi 3 km,přesto se Pavel rozhodl o půl osmé večer jít pro pivo, nedal si to vymluvit. Večeřeli jsme "co dům dal" a k tomu pivo. Taky dobrý.
Ráno 18.6. v pondělí po snídani nás čekalo hledání obchodu - tj. zpátky do ValMezu a nákup něčeho dobrého k obědu. A zase dál po pravém břehu Bečvy - směr Lhotka nad Bečvou - potom mezi Bečvou a vlakem k rybníkům u Hustopeče. Tam se mělo po cyklostezce jet kolem Bečvy, ale nějak jsme to netrefili. A když nás jedna chatařka poslala přes hráz na druhý břeh rybníka,
skončili jsme v lopuchovém a bodlákovém háji : lopuchové listy jako deštník a bodláky skoro 2 m
Když jsme konečně vyjeli na slušnější cestu, zjistil Pavel, že má prasklý úchyt nosiče. Tak se alespoň provizorně spravovalo. K opravě posloužil i můj šroubek, kousek obvazu a provázek. Zajímavé na celé této věci je jen to,že tato oprava vydržela celou cestu až do Brna!
Za chvíli jsme dojeli na místo zvané Kačena a odtud přes lávku na druhou stranu do Skaličky. Větrnému mlýnu na soukromém pozemku jsme nemohli odolat. Byla tam pěkná lavička se stolečkem a stříškou, vhodné místo na oběd. Honili se mraky, vypadalo to na déšť, ale naším směrem bylo celkem jasno. Tak jsme šlapali dál na Ústí a Teplice nad Bečvou. Cyklostezka nás vedla pěkně do kopce nad Teplice a dole nás čekali Teplice-lázně. Ty jsme vlastně profrčeli s kopce, zastavili jsme se jen napít a dál po stezce k mostu přes Moravu. Na druhém břehu kostel, tak jsme se tam jeli podívat.... Až na náměstí jsme zjistili, že jsme vlastně v Hranicích - na levém břehu Teplice, na pravém Hranice.
Za Teplicemi se kolem Moravy jelo docela dobře, cesta místy asfaltová, místy lepší polňačka, většinou kolem lesa až pod Helfštýn. Po prvním dnu ( 76 km ) a i dnes již dosti dlouhém cestování, jsme se nakonec rozhodli na hrad Helfštýn se podívat jindy a tak jsme jej zdáli jen vyfotografovali.
Takže hurá do Týna nad Bečvou, Lipník jsme jen tak minuli okrajem, také Osek, Prosenice a stále jen kolem vody až do Přerova. Tam jsme hned na začátku odbočili do města a hledali příjezd k Zimnímu stadionu. Ubytování tam bylo zajištěno (tady mají pořádek) a kola nám dovolili vzít na pokoj ( do 1.patra ) se sprchou a WC, televizorem a rádiem. Po všeobecné očistě jsme vyrazili na večeři do města. V cizím městě, kde se člověk nevyzná, je dost těžké najít nějakou slušnou restauraci, ale nakonec jsme na náměstí (nevím koho) vzali za vděk prázdnou restaurací s nudící se číšnicí. Kuchař se však předvedl v lepším světle než obsluha a řízek v bramborákovém těstíčku a s oblohou byl "mňam". Kluci si k tomu ještě dali opékané brambory, aby neměli hlad a sotva to snědli. Zpátky jsme šli už po šesté hodině, všude zavřeno, takže pro snídani jsme s Liborem skočili až ráno. Taková malá samožka byla kousek od stadionu.
Vyjeli jsme opět 19.6. v úterý okolo deváté hodiny a podle mapy našli nejbližší obchodňák - Albert. Tak velký a pěkně zařízený jsem ještě nikde neviděla. A pak zase "nasedat na kůň" a hurá do dalších kilometrů z Přerova směr Troubky a soutok Bečvy s Moravou. Cyklostezka nás přivedla až na most u Troubek,kde podle vody je cesta k soutoku, ale ..... Zákaz vjezdu, ochranné vodárenské pásmo, to však nebrání těžbě štěrku nebo co to z rybníku Donbas dolují a dopravníkem někam posílají. (To jméno je určitě podle těžby.) Po chvilce váhání jsme Pavla přesvědčili, že se jedeme podívat na soutok a basta. Kousek byla asfaltka, potom jakési
parkoviště, za ním na konstrukci dopravník ( bylo skoro poledne, právě se zastavil). Tak jsme ho podlezli, tam už byla jen blátivá ztrácející se cesta do lesa, rozježděná auty, a když jsme došli k vodě, žádný soutok nebyl vidět. Vrátili jsme se k dopravníku a čistě náhodou Pavel s Liborem šli nakouknout k vodě - taková vyšlapaná cestička "první pomoci"- a objevili směrem proti proudu, že tam nějaká voda přitéká. Tak to byla Morava - trochu zklamání.
Blížilo se poledne, u soutoku se nedalo ani sednout, raději jsme opět nasedli a jeli zpět do Troubek. Vesnička jak vymalovaná, na domech žádné stopy po povodni. Projeli jsme křížem krážem Troubkami a jeden takový opuštěný dům vypadal,že byl do půl oken zatopený. Ale stejně jsme nepochopili, odkud se ta velká voda vzala. Morava má svoje dosti vysoké koryto a po letošním suchém jaru nebyl vidět žádný potok tekoucí přes Troubky. Podle mapy se u Troubek odděluje z Bečvy Malá Bečva, teče těsně kolem krajních domů, otáčí se k rybníku Donbas a dál do lesa s úložištěm plynu. Klikatí se lesem do Chropyně, až před Kroměříží se vlévá do Moravy.
Z Troubek jsme vyjeli po poledni, chtěli jsme se najíst, před námi rovina a les, tam určitě si někde sedneme. Jenomže lesy kolem Moravy jsou listnaté, vlhké, dosti tmavé. Že by tam bylo teplé slunné místečko? Cyklotrasa je špatně značená, zase jsme "bloudili" a jeli podle nosu. Nicméně jsme narazili na křižovatce cest na plynovou stanici, u ní otevřený prostor se sluníčkem a dvěma stromy, co víc si můžeme přát pro obědovou pohodu na cestách. A před námi bylo už jen "pár kilometrů" do Kroměříže. Letos jsem vymyslela, že pojedeme skutečně kolem řeky, ne přes Chropyni, ale směr Lobodice, pak na jih do Kojetína. Na jižním konci jsme po zelené značce zatočili zpět k řece. Kolem řeky je značena cesta, ta však brzy skončila jako pěšina a asi po 1 km to byla už jen cestička se zeleným býlím místy vyšším než člověk. Kupodivu jsme tam nebyli na kole sami. Jeden odvážný cyklista se také prodíral zelení a hledal cestu. Projeli jsme takto asi 2 km k mostu přes Moravu (spojnice Bezměrov a Chropyně pro pěší) a tam jsme to vzdali - polňačkou do Bezměrova, zadní cestou do Hradiska, tam už Pavel nechtěl hledat "zadní cestičky",tak jsme najeli na silnici plnou náklaďáků, autobusů (bylo odpoledne - špička) a aut. Ty 2 km na začátek Kroměříže jsme to přežili, odbočili do města a začali hledat domluvený nocleh.
Pavel nás vedl někam na okraj města, až se mu to samotnému začalo nelíbit. Zkoušeli jsme tedy jiné ubytování, ale správce byl v Olomouci a že přijede až večer. ...? Rozhodli jsme se tedy podívat se přece jen až tam, kde jsme měli nocleh domluvený (- na okraji města, směr Rataje). Kousek před ubytovnou na nás volal nějaký člověk, že hned přijde, ať počkáme. Našli jsme areál (už nevím, jakého podniku) a v něm za branou ubytovnu. Pan správcebyl velmi ochotný, ubytování pěkné s kuchyňkou, tak jsme tam zůstali. Správce tam byl autem a jel právě do města, vzal nás s sebou, tak jsme měli ušetřené nohy a cestu na večeři. Prošli jsme městem, koupili něco ke snídani a pití na další den v Albertu a skončili v restauraci na náměstí jako vloni. Zpátky ovšem po svých celé 3 km!
Ráno 20.6. ve středu jsme krásně posnídali v kuchyňce, předali klíče a opět na kola. Zpátky dolů do Kroměříže, až k vodě a známou cestou podle vody do Trávníku. Loni jsme odbočili na Vrbku a směr Bunč, letos to bylo dále podle vody po silnici na Střížovice, Kvasice a Otrokovice. Tam jsme zajeli přes most do sídliště prohlédnout si nové Otrokovice, kde jsme ještě nikdy nebyli a u té příležitosti si koupit zmrzlinu. Zatím totiž celé 4 dny bylo teplo, ba přímo vedro a zmrzlina se hodila. Osvěženi jsme se vrátili k mostu a pokračovali dál podél Moravy cyklotrasou do Napajedel. Blížilo se poledne, hlásil se hlad, nutno koupit něco k obědu. Za Napajedlema byl rybník Pahrbek, vhodné místo k obědu.A pak dál cestou-necestou podél Moravy ke Spytihněvi. U vodní elektrárny,
kde je zdymadlo pro malé lodě do Baťova kanálu, jsme přejeli přes most na druhou stranu. Další cesta vedla podél kanálu až k Uherskému Hradišti. Cestou jsme potkali loďku s lidmi na zdymadle a viděli jsme zdymadlo v akci- syn Libor to viděl poprvé. Sjeli jsme do Hradiště a děkovali hradišťanům, že vybudovali podél hlavní silnice cyklostezku přímo po chodníku (na silnici je zákaz jízdy na kole). Přes Hradiště vede hlavní trasa na Slovensko, provoz příšerný, protože jsme chytli odpolední špičku. Ubytování bylo až v Kunovicích, tedy přes celé město, pod trať a ještě kus dál. Zajištěný penzion však byl mezitím v rekonstrukci ! I to se stává.. Nějaká celkem ochotná duše zavolala panu majiteli a ten nám zajistil náhradní ubytování jinde, v uličce vedle náměstí přímo v Uherském Hradišti. Takže znovu nasedat a zpátky 3 km do Hradiště. Město trochu rozkopané, ale pěšky i s kolem se lze dostat skoro všude i do pěší zóny.
Ubytování bylo v renovovaném domě, všechno jako nové, pokoj velký, kuchyňka, sprchy nahoře a kola dole - ve sklepě. Sklep byl při záplavách 2002 pod vodou, ráno jsme měli kola úplně mokrá. Po tělesné očistě jsme započali anabázi za večeří. Začali jsme za rohem, na náměstí, pak na druhém náměstí - tam četl pro děti nějaký herec v kostýmu kapitolu z Broučků - a ještě dál místními uličkami jsme se dostali k mostu přes Moravu a zjistili, že jsme asi 200m od ubytovny. Teprve tam jsme našli nenápadnou restauraci "Růžena", kde jsme hladoví a uchození konečně zapadli na večeři. Ještě že to bylo tak blízko do penzionu. Zalezli jsme a brzy zalehli. Po 4 dnech už jsme byli všichni trochu "jetí".
Ráno 21.6. ve čtvrtek jako obvykle - naproti v pekárně koupit čerstvé pečivo, snídaně na pokoji, sbalit a odjezd. K mostu přes Moravu to bylo coby dup, kolem sídliště po stezce jsme vyjeli směrem na Kostelany. Za Hradištěm se přejíždí (mostem) rychlostní trasa na Slovensko. Z mostu je krásný výhled na Buchlovské kopce, hrad Buchlov, viděli jsme i rozhlednu Brdo, kterou jsme loni navštívili. Na křižovatce před Kostelany zleva přijela cyklotříkolka s ručním pohonem a vlaječkou nad hlavou. Později jsme tohoto cyklistu potkali ještě jednou (už nevím, kde). Cyklostezka 47 dělá v Kostelanech okruh. U kostela jsme usoudili, že nějaká cesta určitě povede do Nedakonic a tou jsme se vydali směrem na Uherský Ostroh. Na náměstí v Ostrohu jsme si dali zmrzlinu s podobiznou Heleny Vondráčkové, a protože se zamračilo a vypadalo to na déšť, snědli jsme rychle "Helenu" a nabrali směr na Veselí nad Moravou. Přejeli jsme Moravu na druhý břeh a cyklotrasou na jih jsme dešti ujeli. Zadními uličkami jsme přešli přes most pro pěší k vodní
elektrárně ( hlídal ji vodník a stárek ) a odjeli kolem vody .... Cyklo se nám nějak ztratila a tak jsme pokračovali kolem kanálu. Směr byl dobrý, zato cesta čím dál horší, podjeli jsme pod tratí a to už se nám přestalo líbit- začalo "kufrování". Studiem mapy jsme zjistili, že jsme úplně jinde než jsme chtěli být. Mapa se ukázala jako velmi dobrá, našli jsme nejbližší cestu na Veselí. Tam jsme značně vyhládlí a utrmácení v tom vedru usedli na lavičky fotbalového hřiště a snědli, co jsme si večer v Hradišti nakoupili.
Posilněni jsme se vydali na další cestu. Značení cyklo se nám ztrácelo, takže jsme jednu chvíli skončili i v areálu bývalého JZD . Osvěženi trochou třešní jsme konečně nabrali správný směr do Strážnice. V zámeckém parku jsme si odpočinuli a vyjeli 47-čkou na Hodonín. Za kanálem jsme odbočili doleva, polní cesta byla pěkná , dobře se jelo, ... až jsme skončili na křižovatce u vesnice Petrov. Opět jsme byli jinde než jsme měli! Honily se černé mraky, poprchalo, tak nasedat na kůň a odjezd do lesa k Moravě. Tam jsme na křižovatce našli značení cyklo, ale opět se vytratilo, tak jsme to vzali "po čuchu" po hrázi a dojeli konečně k mostu přes Moravu a po silnici do Rohatce. Cestou jsem se snažila ucítit vůni čokolády, ale nic... asi mají dobrou filtraci nebo továrnu zrušili. Na výjezdu z Rohatce zase začalo pršet, tentokrát silněji, zato krátce. Mraky šly proti nám, během chvilky bylo po dešti. Manžel Pavel ještě zavolal správci ubytovny, že jsme před Hodonínem. Vyjeli jsme za silného větru zdolat poslední kilometry. Hodonín jsme jen projeli, směr ubytovna u elektrárny. Ti moji chlapi mně stále ujížděli, v domnění, že elektrárna je až za Hodonínem, se hnali na most (na Slovensko). Tam jim došlo, že tam asi ne, tak se vrátili a zahnuli jsme správně k tepelné elektrárně. Správce přijel asi za 20minut, ubytoval nás (kola na pokoj),takže konečně jsme měli střechu nad hlavou. Protože ... než jsme se umyli a rozhoupali k čemukoliv, začalo pršet, pak lít, bouřka stále horší. Byli jsme rádi, že jsme v suchu. Jít na večeři nemělo smysl, tak jsme snědli, co jsme měli. Zbytek chleba, sardinky (železná zásoba, Libor je vozil 300km), všechny zbytky a dobroty, televize nebyla .... A tak už jen - dobrou noc.
A ráno, to už byl pátek 22.6. Ke snídani ( asi ) nic, uvařili jsme jen kafe, nabrali vodu do lahví, pak rychlé balení a odjezd. Zpátky na náměstí ke kostelu (nikde nebyl vidět žádný obchod), dobrá paní poradila, že Albert je kdesi na náměstí. Velmi dobře maskovaný vchod do obchodního centra uprostřed čtvercového bloku domů. Šli jsme tam s Liborem, koupili jídlo na cestu, pití, dobrý koláč ke snídani, ten jsme snědli hned u obchodu. A teď se ještě podívat na hodonínskou hydroelektrárnu,kdysi v dětství jsem ji dobře znala .... Podle mapy cesta kolem cikánské kolonie už není a dávno zrušenou kolonii nahradilo sídliště. Ale za kostelem je silnice, která vede přímo ke dvěma domkům na pravém břehu Moravy, kde později bydlel správce a strojník. Elektrárna stojí - přístupná z naší strany (asi patří nám, ne Slovákům), stále stejně ošumělá, jen most je
natřený. Vody dost, jely turbíny, viděla jsem, co jsem chtěla a jeli jsme podle vody na most, podívali se směrem k česko-slovenské celnici a pak zpátky do Hodonína. Výjezd po červené značce, vedla nás na pěší zónu a pak kluci zahnuli kamsi .... a ztratili se mně. Já jela směrem k nádraží, protože tam jsme měli projet ven z města. Kluci stále nikde, tak jsem zastavila a čekala, .... stále nic, tak otočit a zpět. Oni už zjistili, že chybím, hledali mně na pěší zóně, kam jsem také dojela. Protože se tvrdě drželi červené značky, jeli nějakými zadními uličkami, rozkopanými a skončili u nádraží. No, ... paráda.
Ale konečně jsme byli na okraji Hodonína , přešli přes obchvatovou výpadovku do lesa a ujížděli ke Kyjovu. Původně jsem myslela, že pojedeme kolem rybníků, ale po té bouřce večer bylo v lese docela mokro a kaluže, raději jsme zvolili lesní ( sušší ) cestu . Takže červenou na sever, pak cyklo na Dubňany. Cyklo jsme někde ztratili a vyjeli jsme z lesa na křižovatku Jarohněvice. Zajížďka asi 2 km - dobrý, bylo to po ránu, nebylo vedro. Za Dubňanami po cyklo k bývalým dolům - nikde nic nebylo vidět (označení nebo nějaké stavby), asi tam byly lignitové doly a zůstaly jen jakési jámy, dnes už zarostlé křovím nebo osázené vinicemi. Cesta měla být cyklo, ale byla to polňačka, nic moc, samé bláto, byli jsme rádi zase na asfaltce v Miloticích. Za vesnicí je menší hezký zámeček, v jednom křídle restaurace, konají se tam svatby. A zase cyklo přes pole, říčku Hruškovice směr Satobořice-Mistřín. Honili se mraky, vypadalo to, že zmokneme, poledne dávno pryč a žaludek se také hlásil o svoje. U malého lesíka se dalo sednout na suchou trávu a poobědvat. A potom opět nasedat "na kůň" přes Liščí kopec na silnici ke Kyjovu, zkratkou jsme minuli Kyjov a pokračovali přes Sobůlky na Věteřov. Cesta do kopce (to abychom nejezdili stále jen po rovině), na konci Věteřova u hřbitova jsme si chvíli sedli, času bylo dost a do Ždánic už jen kousek. To už jsme dorazili na jeden zátah a "přistáli" u manželova bratra Petra v rodinném domku ve Ždánicích. Pro dnešek tedy už "zaparkováno". Večer opět dost pršelo, poseděli jsme jen krátce, švagrová s dcerou odlétali na dovolenou do Tunisu,takže švagr Petr je ráno vezl na letiště do Brna. Alespoň jsme se dobře vyspali.
V sobotu 23.6. jsme vstávali sami v cizím domě, v domě jen štěkající psi - nebyli moc přítulní, tak jsme je vylákali ven a my se zavřeli uvnitř. Udělali jsme si snídani, umyla jsem švagrovi Petrovi alespoň půlku nádobí (ještě od večeře) a sbalili se k odjezdu. Pejsci na nás různě vrčeli a štěkali, my jsme je však zase zavřeli uvnitř a rychle odjeli. Vyjasnilo se, zase svítilo sluníčko. Po zkušenostech z lesa u Ždánic jsme tentokrát zvolili cestu po silnici na Bučovice a na kopci zahnuli po hřebenovce (cyklo) kolem chaty U Zlatého jelena a pomníku až na silnici k Těšance. A dále lesem po trase 5100 kolem rybníčků na Kobeřice. Lesem byla cesta horší asfalt, u rybníčků skončil a objevily se kaluže, pak bláto a větší bláto. Pavel zjistil, že mu pořád utíká zadní kolo a rozhodl se vyměnit duši. Blížilo se poledne, a domů ještě daleko. Po výměně jsme pokračovali dál, bláto stále větší, protože jsme jeli vlastně údolím kolem potoka. Na prvním odbočení vpravo jsme to vzdali a vystoupali do kopce do Kobeřic. Odtud po známé silnici jsme vyrazili směr Šaratice a už značně vyhládlí zasedli jsme u silnice do trávy a poobědvali. Moc jsme se po obědě nezdržovali a zase nasedat a .. domů. Hostěrádky-Rešov, pak Újezd u Brna, Sokolnice a odtud už po silnici směr Tuřany, před zahrádkami odbočit na Chrlice, které jsme parádně objeli a u Hypernovy přejeli přes dálnici na Modřice. Od Sokolnic jsme jeli jinou cestou a zdá se mi lepší. Hned u Hypernovy se totiž najede na cyklo (nová) a je to kousek k soutoku a podle vody co by dup k Tescu a známou cestou jsme byli za hodinu doma.
Těšili jsme se na vlastní postel, gauč a odpočinek.

Doma jsem měla na počítadle 7294km ( počáteční stav byl 6877 ),

celkem jsme tedy ujeli 417 km.


ROZPIS,
1. den - Bílá ( Ebeka ) - Valašské Meziříčí 76 km
2. den - ValMez - Přerov (Zimní stadion) 64 km
3. den - Přerov - Kroměříž 54 km
( tento den byl původně nazván "odpočinková etapa")
4. den - Kroměříž - Uherské Hradiště (Utah) 49 km
5. den - Uh. Hradiště - Hodonín (u elektrárny) 57 km
6. den - Hodonín - Ždánice 52 km
7. den - Ždánice - Brno 65 km




VLTAVA 2008

20. října 2009 v 22:47 | pavelis@seznam.cz
14.6. - 21.6.2008.
TOULKY KOLEM VLTAVY
aneb

Jak jsme jeli z Kvildy přes Hlubokou a jižní "Vysočinu" až do Brna (očima mé ženy)

Vltava - snad nejznámější česká řeka. Asi ne všichni vědí, že má dva prameny - Teplá Vltava pramení v lesích u Kvildy a je delší, Studená Vltava pramení v Německu, teče přes Heidmühle, Stožec a za Černým Křížem se v oblasti Vltavského luhu vlévá do Teplé Vltavy .

My jsme zvolili delší trasu, tj. od pramene Teplé Vltavy.

První etapa, která měla zahrnovat i cestu z Kvildy k prameni Teplé Vltavy,byla přes 70 km dlouhá,zvolili jsme tedy variantu postupnou. V sobotu nás náš starší syn Tomáš dovezl na Kvildu. Po ubytování v hezkém Ski penzionu jsme si udělali podvečerní vyjížďku k prameni (11,15km).
Byla tam hejna much či spíše mušek, nebe se mračilo a vypadalo to na spadnutí, tak jsme raději dlouho neotáleli a jeli zpátky, dát si dobrou večeři v našem Ski penzionu. Celkově počasí nebylo nic moc, asi +14º, zataženo a ani na další den nebyla předpověď příznivější. Přesto jsme ještě absolvovali večerní procházku Kvildou a šli se vyspat na nedělní první etapu. Náš mladší syn Libor,který jel s námi na naši cyklotoulku, měl jisté problémy s oteklou nohou,ale vše se jevilo tak,že tento stav ustupuje a nebude mu bránit v další cestě.

Ubytování bylo prostorné, s koupelnou a záchodem na pokoji, snídaně byla také dobrá. Případným účastníkům cyklotoulky kolem krásné Vltavy mohu ubytování v Ski penzionu na Kvildě jen doporučit.

Nedělní ráno bylo krásně slunečné,ale dosti studené. Vyjeli jsme asi v 9 hodin v neděli 15.6.2008, čekala nás cesta daleká a kilometrů mnoho, i když pro dnešní den to bylo celkově klesání zhruba o výšku 300m. Ale jelo se nádherně po Šumavské magistrále,i když bylo chladno, za chvíli jsme byli v Borové Ladě, na chvíli jsme se zastavili na malém odpočívadle. Ale mraky se honily nad našimi hlavami zlověstně sem a tam,takže jsme znovu nasedli na kola. Před Horní Vltavicí nás mraky dostihly a po pár kapkách deště se na nás sypaly kroupy - tedy spíše krupky. Díky nim jsme ale zůstali suší a pláštěnky vůbec nepotřebovali použít. Zajeli jsme na most v H.Vltavici podívat se na kemp - kdysi jsme tam často jezdili s našimi kluky - a vyrazili směr Lenora po cyklotrase přes Zátoň, jenom malý kousek od Boubína.
V Lenoře jsme se zastavili u obecní pece u silnice, kde pečou chleba a jiné dobroty několikrát za léto, je to místní atrakce. Po této malé zastávce jsme opět nasedli "na kůň" a po cyklotrase se jeli podívat na Vltavu ze Soumarského mostu. Kemp u mostu byl plný vodáků, ve vodě rybáři a počasí se začínalo vylepšovat. Protože jsme snídali poněkud brzy, dali jsme si poloviční oběd na kládě u lesa. Abychom nemuseli šlapat do kopce kolem Stožce, odbočili jsme na Stožecká luka ( tam jsme ještě nikdy nebyli) a od Stožce už jsme frčeli po krásné asfaltové cyklotrase podél železnice a Studené Vltavy na Černý kříž. Soutok Teplé a Studené Vltavy je v zóně rašeliniště, takže běžně nepřístupný. Tak jen pohled z dálky a dál stále Šumavskou magistrálou, to už jsme zase blízko Vltavy. Do Nové Pece už není daleko, chvílemi dokonce vylézá sluníčko, tak nastal čas na druhou půlku oběda. Našli jsme stoleček s lavičkami, chvíli poseděli a pojedli co zbylo, před námi jen několik kilometrů k dalšímu plánovanému noclehu v Nové Peci.

Dorazili jsme do Nové Pece po čtvrté hodině, i těch kilometrů nebylo zas tak moc - 56,17km. Penzion Hvozd jsme našli rychle. Ubytování u starších manželů v renovované chalupě v zahradě. Všechno čisté, pěkné, k dispozici kuchyňka i s nádobím, televize, i cena za osobu (při pobytu > 2 noci) 250.-Kč za osobu a noc na to, že je to Šumava, je dobrá. Měli bychom tuto končinu zase někdy navštívit na delší dobu než na jednu noc.

Na večeři jsme se vypravili po šesté hodině směrem k nádraží. Jedna otevřená restaurace - uvnitř prázdno, to se nám nelíbilo, dál už jsme další nenašli, tak jsme to otočili zpátky kolem penzionu k mostu. Tam bylo docela rušno, protože tady přistávají vodáci a restaurace byla také skoro plná (večer byl mistrovský fotbalový zápas). Riskli jsme tedy večeři a dobře jsme udělali, kuchař byl výborný, protože jídlo bylo vynikající a pivo jak by smet.

Po nočním dešti bylo pondělní ráno 16.6. sice zamračené, ale čisté a svěží. I Liborova noha byla méně oteklá a nás dnes čekala Lipenská přehrada. Nová Pec je totiž na konci přehrady a je zde jediný most na druhou stranu, pak už jen přívozy a přehradní hráz. S Liborem se mi podařilo přesvědčit tátu, že jsme ještě nikdy nepoužili přívoz (nikde) a že o tuto atrakci nemůžeme přijít. Na chodbě penzionu v letácích jsme našli, kdy jede přívoz a tak jsme věděli,že musíme být před devátou v Bližší Lhotě u přívozu. Takže - změna trasy - z Nové Pece přes Nové Chalupy trochu (hodně) do kopce a pak sešup k přehradě.
Přijeli jsme včas, ještě jsme chvíli čekali až se na druhé straně nalodí auta a už se přívoz sunul k našemu břehu. Zde je Lipenská přehrada široká tak 300, možná 400m, do Horní Plané coby dup. Protože bylo pondělí a my byli jak u snědeného krámu, tak naše první cesta vedla do supermarketu. Na náměstí v Plané se potloukali důchodci v maskáčích, pozůstatky pohraniční vojenské posádky. Rychle jsme nabalili zakoupenou potravu a odjeli směr Černá v Pošumaví. Je to pořád trochu do kopce a trochu dolů, asi jako u nás doma kolem přehrady. Projeli jsme Frymburkem a silnicí kolem vody až na Lipno. Před Lipnem u vody za ty roky, co jsme tam nebyli, postavili rozsáhlý rekreační areál "Marina Lipno" Ubytování v několikaposchoďových vilách, restaurace, přístaviště a kotviště pro čluny a plachetnice, obchody - vše na vysoké úrovni. Asi pro Pražáky nebo jen pro cizince?

Ještě malé zastavení na hrázi, obhlédnout jezero a hurá dolů do Loučovic. Vltava zde dělá velký oblouk a cyklotrasa kolem vody je nejasná, podle internetu neprůjezdná. Vzhledem k mnoha kilometrům před námi, zvolili jsme raději silnici po pravém břehu se zastavením na Čertově stěně. Počasí nám přálo, střídavě vylézalo sluníčko a oběd na kamenech s výhledem na protější kopec také nebyl k zahození. Do Vyššího Brodu odtud je kousek, bylo pondělí, takže klášter je zavřený. Prošli jsme alespoň venkovní prostory, udělali pár snímků.A před námi byl Herbertov. Areál Vysoké školy nebyl zavřený, okoukli jsme česla, elektrárnu a ubytovací prostory (zvenku) a pokračovali v jízdě. Už ve Vyšším Brodě se na Vltavě hemžili vodáci. U Herbertova a nejvíce U tří veverek - u rozcestí, kde jsme odbočovali na Rožmberk, byly desítky lodí - kanoe, pramice a různé čluny a samozřejmě bufet s pivem.

Podle vody jsme byli za 20 minut v Rožmberku na náměstí a začali hledat ubytování. Paní bytná měla restauraci na náměstí zavřenou (pondělí),ale v penzionu Adler kousek nad ní nás očekávala.

Můj muž chtěl rybu k večeři, když už jsme v Rožmberku a tak jsme se dali na pochod. Nejdříve na hrad, odkud je krásný výhled na městečko a na řeku, která zde velkým obloukem obtéká kopec s hradem.
Pak jsme se dali do hledání "rybářské bašty". V samotném městečku nic podobného, šli jsme kousek po proudu kolem tábořiště vodáků - a stále nic. Hladoví a utrmácení po 57,12 km na kole a večerní procházkou na hrad, jsme skončili v restauraci na náměstí a dali si ..no, nejspíše kuře.

Večer jsme vymysleli, že v úterý ráno 17.6. půjdeme na hrad Rožmberk na prohlídku v 9hod. Vstávali jsme kvůli tomu brzy, úschovu kol v penzionu jsme už měli domluvenou, ale na hradě byly objednané školy a první možná prohlídka byla až v 10 hodin (trvá 50minut). To bychom do Budějovic dorazili snad se setměním. Tak jsme se nahoře u hradu naposledy rozhlédli po Rožmberku a hajdy zpátky do penzionu pro kola. Rozloučili jsme se s paní majitelkou, vymotali se zahrádkou na cestu, nasedli a šlápli do pedálů.

Cesta kolem vody byla docela příjemná, míjeli jsme vodáky na řece - někteří nás zdravili - projížděli kolem vodáckých tábořišť - Branná (jako v Jeseníkách), Zátoň, Na Pískárně - a stále podle vody do Českého Krumlova. Malá pěší procházka Krumlovem, na řece plno vodáků, koukali jsme chvíli na ně, jak sjíždějí přes jezy a propustě. Podle manželova plánu jsme vyjeli z Krumlova na sever, samozřejmě do kopce. Jenomže už bylo poledne dávno pryč,proto na prvním vhodném místě jsme se tedy usadili v trávě a poobědvali. To bylo na začátku kopce. Ještě tak asi kilometr a konečně jsme odbočili po vrstevnici na cyklotrasu směr Zlatá Koruna. Na odbočce ke Koruně jsme se zamyslili a pak rozhodli, že už je pozdě na prohlídku Zlaté Koruny.Raději se tedy podíváme na Dívčí Kámen, tam jsme ještě nikdy nebyli. Po cyklo 1127 jsme za chvíli byli v Třísově, polňačkou směr hrad jsme přijeli k lesu s vyhlídkou na hrad, ale to jsme ještě byli na kopci. Cesta dolů byla pěkně strmá a škaredá, na cyklo moc nevypadala, ale vedla ke hradu. Když hrad, tak v mokrém údolí, obtékaný řekou Vltavou a Křemžským potokem, chráněn vysokými skalnatými břehy. Počasí nic moc - vypadalo to na déšť, na hrad (který je v soukromém vlastnictví) bylo vstupné a právě bylo zavřeno. Tak jsme se alespoň pobavili (a vyfotili) vtipnou Předpověď počasí dle hradu Dívčí Kámen.

Od hradu jsme to vzali na Holubov a cyklotrasou 1127 přes lesy směr Vrábče. Tam jsme si to trochu zkrátili přes pole, projeli napříč Vrábčí a navázali na cyklo1125, která nás dovedla do Boršova nad Vltavou.Pokračovali jsme přes most na druhý břeh Vltavy a tam už jsme pro tento den zůstali. Je to vlastně příměstská cyklotrasa Českých Budějovic, jede se skoro parkem a ujížděli jsme podle vody, abychom byli brzy ubytovaní a mohli se jít najíst. Manžel měl "krásný" plánek, ale kde odbočit od vody k ubytovně? Jeli jsme stále podle nějakých zahrádek.... a když už se nám to zdálo příliš dlouho, začali jsme bádat. Připadalo nám, že ještě nejsme ve městě, tak jsme pokračovali dál stále podle Vltavy, až skoro k mostu. Ale to už mě přestalo bavit, zeptala jsem se jedné paní s kočárkem (zaručeně místní člověk), .. a ta nás poslala zpátky ( 1-2km ), kde jsme měli odbočit mezi zahrádky. Samozřejmě, že jsme odbočili příliš brzy, skončili u garáží, tak zase zpátky a na podruhé už jsme to trefili. Za chviličku jsme byli u ubytovny firmy Cakrma, v recepci o nás věděli, kola nám uložili ve sklepě a nás v 1. patře. Přijeli jsme kolem páté, než jsme se vybatolili, byl nejvyšší čas na večeři. Paní recepční nám doporučila restauraci ve Větrné (sousední vesnice), když jsme to hledali na mapě, bylo to přes 3km. Sice tam jezdí trolejbus, ale než my bychom ho našli, to by byla půlnoc. Raději jsme ťapkali do města, ale najít rozumnou restauraci je také kumšt. Pak jsme na náměstí navštívili "zvěřinovou" restauraci v 1. patře, nikdo tam nebyl, jen obsluhující číšník, doporučil nám něco ne zcela známého,ale bylo to opravdu dobré.

Protože jsme potřebovali jídlo na příští den, vydali jsme se po večeři najít nějaký supermarket (to už bylo sedm pryč). České Budějovice trochu známe, tak jsme se prošli až za vodu do Kauflandu. Stihli jsme to těsně před zavřením. A opět procházka do ubytovny a spát. Měli jsme za dnešní den skoro 61km na kole a nejmíň 5km pěšky, tak to už stačí.

Ráno ve středu 18.6. obvyklý pořádek: vstát, obléct - cestovně, nasnídat, zabalit, ještě připravit mapy a jídlo na další trasu a jedeme. Počasí se stále lepšilo, dnes svítilo sluníčko a cesta kolem Vltavy z Českých Budějovic až na Hlubokou - značenou cyklotrasou - byla velmi pohodová.
Na Hluboké jsme si udělali poslední snímečky v pozadí se zámkem a potom ještě u mostu, kde jsme se definitivně rozloučili s Vltavou, která nás provázela po čtyři dny. A hned za mostem po trase 1058 to bylo pěkně do kopce, to abychom si pomalu zvykali, že až domů to lepší nebude. Od Hluboké jsme se otočili na východ a tuto světovou stranu budeme sledovat až do Brna. Projeli jsme Lhotice, Kolný a zabočili na lesní cyklo Rožmberského dědictví , k rybníku Dvořiště. Už bylo po poledni, žaludek se ozýval, že chce jídlo a u rybníku bylo docela hezky. Mezi cestou a rybníkem sem tam chaty bez plotů a bez lidí. U jedné byl stůl s lavičkami, prima místo na oběd. Před sebou jsme měli ještě tolik kilometrů, kolik jsme už ujeli, takže jsme si jen umyli ruce v rybníku a kolem Kaclířovského rybníku pokračovali do Lomnice nad Lužnicí. Malé městečko, ale vede přes něj hlavní tah od jihu na Prahu, že se stěží přejde přes silnici. A dále po "Rožmberském dědictví", přejeli jsme přes Lužnici, na Kolence, Novosedly nad Nežárkou (další řeka) a pak už přes lesy a pole až do Jindřichova Hradce. Ubytování jsme měli na opačném konci města, za rybníkem Vajgar na výjezdu na Jindřiš. Ubytovna v paneláku mírně na kopci, obyvatelé různí. Na večeři jsme šli až do města, doťapkali jsme až na náměstí pod hradem. To už bylo po sedmé, vybrali jsme si takovou malou restauraci a jídlo bylo opět výborné. Zpátky už jsme šli procházkou, i tak jsme ušli několik km. Dnešní den byl náročný - do Jindřichova Hradce 68,18 km - i když terén nebyl příliš kopcovitý, byla to nejdelší etapa.

K snídani jsme měli nějaké zbytky, ale ráno ve čtvrtek 19.6. před nástupem na další kilometry jsme museli zajet kousek zpátky do supermarketu, zásobit se potravou na dnešní den. Zajížďku kolem rybníku Jindřiš jsme zrušili a vyjeli po silnici směr Otín - Hospříž - Člunek a odbočili po cyklo 1119 do lesů České Kanady směr Zvůle. Samozřejmě, že to bylo trochu přes kopečky , ale už byla "hra" rozehraná. Na známé křižovatce u Zvůle, když jsme vyšlapali několik kopců, jsme to vzali doprava po silnici na Terezín. A to už nás dostihl i hlad, takže hned za vesnicí u lesa u velkého kamene jsme se usadili do trávy, sluníčko svítilo a dobře se obědvalo. Však před námi ještě cesta daleká, proto jsme opustili toto pohostinné místo a šlapali dál známými končinami - přes Radkov do Českého Rudolce , dole ve vesnici doleva přes Lidéřovice na Dačice. Tam jsme přijeli silnicí kolem rybníku nahoru k zámku a pak dolů na náměstí. Tam jsou v parku prodejní stánky, fontána a lavičky. Bylo krásně, sluníčko svítilo, teplo, tak jsme se tam na chvíli usadili a co jiného …. šli si koupit zmrzlinu a jídlo na snídani. Před námi ještě cesta do Jemnice. Z Dačic jsme vyjížděli z náměstí na most přes Moravskou Dyji, hned za ním doleva na Borek a směřovali k cyklo 5105. Na křižovatce od Bílkova ale žádné označení cyklo nebylo, ani směrem do lesa, tak jsme se nakonec rozhodli jet na jistotu, pokračovat po silnici, kde jsme odbočili na Manešovice, Třebětice. Za Třeběticemi první odbočka vlevo je na Jemnici. V Jemnici jsme přijeli na křižovatku u restaurace a rozhodovali se, kam teď? Vyjeli jsme někam - a to nás vedlo ven z městečka, usoudili jsme, že to asi není ono, vrátili se a zvolili další možnost - přes most Želetavky. A to bylo ono! Našli jsme penzion Pod kaštany, z okna na nás vykukovala paní domácí a byli jsme rádi, že už jsme na místě. Pátý den cestování, 57,93 km . Už jsme se těšili na postel, sprchu a dobrou večeři (ale asi v opačném pořadí). Penzion byl prázdný (sezóna ještě nezačala), pěkný, dole kuchyňka, vstupní hala, kola v garáži a dostali jsme klíče od hlavního vchodu.
Trochu jsme si odpočinuli a vyrazili na večeři. Od penzionu vedla ulička nahoru "na kopeček" a byla tam vidět věž kostela (nebo hradu?) - tam musí být něco, kde se najíst. Došli jsme na Jemnické náměstí, všude už bylo zavřeno, nikde ani živáček i odešli tři poutníci městskou branou ven. Prošli jsme kolem nějakého domku, kde bylo psáno, že je to restaurace - ale zavřená, … obešli jsme zámeckou zahradu, objevili školu a další náměstí … Až se z jedněch dveří vynořil nějaký človíček, tak jsem se ho zeptala, kde se dá najíst. Poradil správně - restauraci U zámku. Jídlo bylo dobré, a když jsme konečně pojedli, byl nejvyšší čas na naši dnešní "chaloupku" a vyspinkat se na další den.

Pátek 20.6. - ráno ještě v Jemnici nás přivítalo sluníčkem, udělali jsme si snídani v místní kuchyňce, vyfotili krýgl s pivařskou modlitbou, sbalili svých pět švestek, naložili na kola a vhodili klíče od pokoje do schránky na dveřích penzionu.

Odstartovali jsme do kopečka, přes horní náměstí na Třebelovice, v Rácovicích jsme konečně opustili státní silnici, odbočili na cyklo 5105 a lesními cestami si to namířili k Budějovicím, tentokrát však k Moravským. Dál jsme si to namířili přímou cestou -silnicí - na Jaroměřice. Přijeli jsme k zámecké zahradě, přejeli most přes Rokytnou, projeli kolem zámku a vyjeli severním směrem k Boňovu. ( Tady už jsme byli, zde filmovali Četnické humoresky.) Kolem cyklotras bývají občas lavičky se stříškou, u jedné takové jsme chvíli poseděli než jsme zase vyrazili dál. Po cyklo 481 jsme dorazili do Lipníku a odbočili 401-čkou už západním směrem na Valeč. Dnes jsme si již silnic užili dosytnosti, a potřebovali jsme se naobědvat, vzali jsme to tedy lesní zkratkou "U Jarošovského Kačíře" přes les. Vyjasnilo se, sluníčko pálilo o stošest a na trávě v lese se dobře jedlo i slunilo. Času jsme měli dost, na Wilsonku to už je jenom kousek. Posilněni i odpočati projeli jsme Valečí, pak Stropešínem a zastavili se až na mostě přes Dalešickou přehradu u Hartvíkovic. Pak ještě objet přehradní zátoku, projet Hartvíkovicemi a dolů k přehradě do kempu Wilsonka. Přijeli jsme celkem brzy, těch dnešních 56,36 km nebylo tak strašných. Nebyly velké kopce, takže naše nohy byly schopny ještě předvečeřové procházky na Kokštejn (ten jsme nenašli - asi to budou jen dva kameny v lese) a na Wilsonovu skálu. Byl teplý slunný podvečer s krásnou vyhlídkou na část Dalešické přehrady.

Z kempu do Hartvíkovic je cesta do kopce (asi kilometr) a ve vesnici snad nějaká hospoda, tak jsme raději zvolili místní "kempovou" bufeto-restauraci a skončili na klobásce s hořčicí. To samozřejmě nebylo zrovna skvělé jídlo, tak jsme se večer dojídali vším možným, co nám ještě zbylo. Chatička byla jako klícka, teploučko, spalo se dobře a ráno v sobotu 21.6. bylo také jako vymalované. Uvařili jsme si poslední bílou kávu a snědli zbytky chleba s tím, že cestou koupíme něco k obědu. V sobotu je přece všude otevřeno. Tak začal náš poslední cestovní den k domovu. Vyšlapali jsme kopec do Hartvíkovic a otočili se k východu na Popůvky, Kramolín - kolem Dukovanské elektrárny směr Mohelno. Silnice vede kolem rozhledny Babylon.
Syn Libor vyslovil přání se tam podívat, protože tam ještě nebyl. Podle mě byl, ale asi hodně dávno, možná ještě v kočárku. Na rozhlednu to byl kousek a chvilka zdržení nevadí. Ale domů daleko, tak nasedat - před námi Mohelno, Senorady, Nová Ves a Ivančice. Jaké by to bylo cestování, kdyby nebylo překvapení. Na okraji Ivančic nám nastražili objížďku, kvůli opravě mostu se od západu jede do Ivančic přes Oslavany. Kilometr zavřený a objížďka kilometrů deset. To by tak moc nevadilo, až na to, že jsme potřebovali něco k obědu a to jsme chtěli koupit právě v Ivančicích. Tak třeba bude otevřeno v Oslavanech. ….A nebylo! Sobota, 11hod. pryč, malé městečko a obchody zavřené. Vzali jsme to nejkratší cestou k Brnu, tedy na Padochov. Sjela jsem z kopce a na konci vesnice doprava ke Zbýšovu. Po chvíli se otočím , .. a za mnou nikdo. Zastavím, čekám, pak se objevil manžel a mává - zpátky. Vrátila jsem se až ke křižovatce a tam Libor s prázdným zadním kolem.

Tak se ještě poslední den vyměňovala duše. Sluníčko vesele svítilo a naděje na nějaký nákup velmi malá. Když pánové opravili kolo, snědli jsme poslední oplatky, napili se a vydali na další cestu.
Zbýšov jsme projeli, v Babicích jsme objeli náves, a už jsme ujížděli dolů do Rosic. Přijížděli jsme tam okolo Nivek, tak jsme zajeli k domu, kde kdysi bydlela manželova babička. Staré stromy jsou vykácené, ale dům celkem udržovaný.

Do Rosic kousek, alespoň zákusek bychom si mohli koupit v cukrárně na hlavní třídě. Při naší smůle- cukrárnu zrušili. Než hledat něco jiného a ještě k tomu v sobotu po obědě, rozhodli jsme se jet domů a třeba hlady. Vzali jsme to zadní cestou okrajem Rosic na Říčany, nahoru k okruhu Velké ceny a dolů do Žebětína. Pak poslední kopec do Bystrce na Kamechy a už jsme doma.

Dnešní poslední jízda byla nejkratší - "jen" 54,82 km , zato bohatá na kopce, náročná technicky (oprava kola) i fyzicky - jeli jsme skoro hladoví, ještě že jsme měli v tom vedru co pít.

Celkově jsme měli počasí dobré, největší zima byla na Kvildě a každý den se o trochu zvedla teplota. Jednak proto, že jsme sjeli dolů z hor, jednak se počasí každým dnem zlepšovalo. Takže v sobotu v Brně bylo 30stupňů.

A sotva jsme přijeli, už se těšíme na příští rok.


ROZPIS :

0. den - 14.6. Kvilda - pramen Vltavy a zpět 11,15 km                        11,15 km
1. den - 15.6. Kvilda - Nová Pec 56,17 km                                           67,32 km
2. den - 16.6. Nová Pec - Rožmberk n/Vltavou 57,12 km                   124,44 km
3. den - 17.6. Rožmberk - České Budějovice 60,78 km                      185,22 km
4. den - 18.6. České Budějovice - Jindřichův Hradec 68,18 km          254,00 km
5. den - 19.6. Jindřichův Hradec - Jemnice 57,93 km                          311,93 km
6. den - 20.6. Jemnice - Wilsonka 56,36 km                                       368,29 km
7. den - 21.6. Wilsonka - Brno 54,82 km                           celkem      423,11 km


RADY NA CESTY

20. října 2009 v 22:42 | pavelis@seznam.cz
Hned na začátku chci upřesnit, že se následující rady budou týkat jenom zvláštností, které přináší tento druh cykloturistiky, tedy cyklotoulky kolem našich řek. Budou jen nezbytným doplňkem všeobecně platných zásad pro turistiku.
V prvé řadě je nutné si ujasnit, co si od našeho cykloputování slibujeme a jakou máme vlastně představu. Naše pojetí putování podél vodních toků si nedává za cíl špičkový sportovní výkon, ale opravdu pohodové cestování s řadou zastávek u přírodních zajímavostí, popř. i kulturních památek, hradů, zámků, zámeckých zahrad apod. Cestu tedy plánujeme tak, aby bylo dost času na tato zastavení a aby každá etapová trasa obsahovala i tyto chvilky zpestření cesty, prostě aby nebyla pouhým hltáním kilometrů. Z těchto hledisek pak vychází i časový
rozvrh celého dne.
Obvyklý začátek denní etapy o průměrné délce 60 km bývá mezi 8 - 9hod., příjezd do místa nocování zase mezi 15 - 16hod. Z toho je vidět, že při průměrné hodinové rychlosti 15 km/hod zbývají z celé etapy až 2 hodiny na zastávky, odpočinek a jídlo.
Dalším důležitým bodem plánování cyklotoulek jsou koncová místa jednotlivých etap. Tato místa volíme nejen s ohledem na délku etap tak, aby denní etapa nebyla delší než 70 km, ale i s ohledem na dříve zmíněné zpestření cestování kulturními a přírodními
zajímavostmi. Proto volíme místa pro nocování tak, abychom poznali některá pěkná města včetně jejich alespoň některých památek a zajímavostí. Po dojetí do místa noclehu se prostě stáváme na zbývající část dne a večera běžnými obdivovateli neznámých míst, kdy po vydatné a dobré večeři putujeme - samozřejmě pěšky- po večerních ulicích či parcích a snažíme se poznat ducha těchto míst. Je pravdou, že tyto večerní procházky jsou stejně nezapomenutelné jako ostatní zážitky z celodenního putování přírodou.
Předchozí řádky velmi souvisí s plánováním ubytování v koncových místech etap. Je vlastně nutné hned na začátku říct, že po našich zažitých zkušenostech volíme předem plánované a zajištěné ubytování bez celodenních obav, kde večer složíme vlastní hlavu. Je to zcela nezbytné, má-li být naše putování klidné, pohodové a svým způsobem odpočinkové bez stresu na konci dne, kdy by člověk musel v neznámém prostředí věnovat svůj volný čas na zajištění noclehu. Pak by takový závěr dne mohl být i hororový. Zajištění noclehů předem formou e-mailů či telefonátů má i další výhodu, že lze vybrat lépe vhodné ubytování co do charakteru i ceny. Jedinou drobnou nevýhodou je nutnost dodržení celkového rozpisu cesty bez ohledu na ostatní okolnosti, např. počasí apod.
S předchozími radami úzce souvisí i charakter ubytování. Pro opravdu pohodové cestování dle našich zkušeností je naprosto nevhodné to nejprimitivnější ubytování - tedy nocování ve vlastním stanu. Jednak již jen váha stanu, popř. spacáku, nám značně zvětší objem našich zavazadel nutných na cestu. Dále pak počasí nám může zcela narušit celý harmonogram cesty v důsledku mokrého stanu - čas na sušení znamená citelný zásah do programu cesty. Dalším důležitým faktorem spojeným se stanováním je většinou i omezení v osobní hygieně. Je totiž pro celkovou pohodu - zvláště za velmi teplého počasí - naprosto nezbytné mít každý den po ukončení etapy možnost řádně se umýt a osprchovat, což v kempech, a zvláště pak na tábořištích, bývá často nemožné.
Jaký druh ubytování tedy volit?

To nejprimitivnější jsme právě vyloučili, stejně tak můžeme vyloučit příliš honosné ubytování typu "hotel". Dá se říct, že většina hotelů ani o cykloturisty nestojí, o vysokých cenách ani nemluvím. Z našich zkušeností se jeví jako nejvhodnější ubytování v různých rekreačních zařízeních ( v druhé půlce června, kdy je nejvhodnější doba pro naše cyklotoulky, bývají většinou prázdné), dále ve městech ubytovny studenské či zaměstnanecké, v kempech nebo chatových osadách pak jen chaty, nebo pak už jen penziony, kde však jsou ceny poněkud větší, ne však nepřijatelné. Právě v červnu lze i kalkulovat s malou návštěvností těchto vyjmenovaných zařízení, protože ještě není období dovolených a ubytovací zařízení jsou zaplněna jen velmi řídce. To nám umožňuje volit ubytovací zařízení se společnými umývárnami a sprchami, tedy cenově levnější, a můžeme klidně počítat s tím, že ve sprchách nepotkáme prakticky člověka a že často v celém zařízení jsme přes noc sami, přičemž ráno při odjezdu dáváme ubytovateli klíče od objektu do schránky.
Co se týče vlastní přípravy programu celého našeho cestování, určitě se vyplatí věnovat mu dost času za dlouhých zimních večerů. Je totiž nutné být tak trochu připraven na nutnou změnu programu či vlastní trasy s ohledem na nečekané okolnosti jako je třeba změna počasí. S touto změnou může být pak spojená i nutná změna trasy, tj. např. opuštění blátivé a nesjízdné cyklostezky a použití náhradní trasy po silnicích s malou frekvencí dopravy.
Je snad zbytečné mluvit o vybavení řádnými mapami celé trasy. Nám se někdy zdá být i neskutečné setkání s cyklisty na často i špatně značených cyklotrasách, kteří vás pak zoufale prosí o radu, jak pokračovat v cestě, protože sami jedou bez jakékoliv mapy jen podle směrovek! V této souvislosti mohu všem vřele doporučit Turistický atlas Česko (SHOCART) s vyjímatelnými listy map v měřítku 1:50 000, formát A4. Je v nich zakreslena i většina cyklotras a jsou dostatečně podrobné v případě špatně značených cyklotras. Na cestu si každý den připravíme jen nezbytné listy dané trasy a během cesty je nevyjímáme z průhledných vodě odolných obálek.
O ostatním vybavení na cestu, jako je oblečení, náhradní díly pro kola či další předměty denní potřeby, jistě nemá cenu hovořit, každý, kdo cykloturistiku alespoň částečně někdy provozoval, sám nejlépe ví, co pro takové cestování potřebuje. Pravdou ovšem je, že každý takový předmět je nutné řádně promyslet, neboť součtová váha i drobných předmětů se na našich stovkách kilometrů pozná.
Věříme, že těchto pár drobných rad na cestu i vám pomůže strávit příjemné a nezapomenutelné chvíle putování přírodou.
A teď tedy vzhůru na naše řeky!
<![CDATA[//><!]]>

NĚKOLIK SLOV ÚVODEM

20. října 2009 v 22:24 | pavelis@seznam.cz


Je to už hodně dávno, kdy jsem - ještě jako dítě školou povinné - často slýchával jedno známé
přísloví. Jistě jste je už i vy slyšeli:

"Krásy přírody i světa vůbec člověk nejlépe pozná ze hřbetu koně…………"
Tenkrát jsem tomuto přísloví vůbec nerozumněl - vždyť proč jezdit na koni, když je tak lákavé hledět na krásy kolem ze sedla motocyklu či sedadla auta! Kdo vůbec na to přišel, že právě s koněm toho člověk uvidí nejvíc…..?
Celá desetiletí jsem se svou ženou a pak i dětmi trávil spoustu volného času v přírodě, popojížděl od jedné přírodní zajimavosti ke druhé, a žil v domnění, že je toto právě ten jediný možný způsob poznání všech krás přírody.

Dnes vím, že jsem se mýlil…..,ale žádné obavy, toto povídání není o jízdě na koňském hřbetu, i když musím dnes říct, že podle mne je uvedené přísloví určitě pravdivé. Jen bych je dnes trochu poopravil:

"Krásy přírody i světa vůbec poznáš nejlépe ze sedla svého KOLA!"
Již před 15-ti lety jsme si - tedy má žena, oba kluci i já - pořídili horská kola a začali na nich projíždět všechna - jak jsme brzy zjistili - dříve povrchně známá místa v přírodě. Zastavovali jsme se na nových známých i neznámých místech….. a upřímně se divili, co všechno nám celá ta léta unikalo.
Vy všichni, co již trávíte své volné chvíle cykloturistikou, dobře víte, o čem mluvím. Kolo je totiž v dnešní době přímo ideálním dopravním prostředkem, a to hlavně v přírodě. Kolikrát se vám už stalo, že někam přijedete autem, třeba k nějaké přírodní památce či jiné zajímavosti, kterou si chcete dobře prohlédnout, a celou půlhodinu pracně hledáte místo k parkování. Nebo jedete autem krajinou, něco hezkého uvidíte, chcete se jen podívat, ale není to možné, jste na silnici, před vámi auta, za vámi zase auta, na zastavení nelze ani pomyslet……. A tak mávnete bezmocně rukou a jedete dál.
Teprve v sedle svého kola jste svým pánem, cítíte opravdovou svobodu ve svém počínání, můžete všude zastavit, kamkoliv zajet, projet všechna lesní zákoutí, cesty, pěšiny i stezky. Také se podívat na svou první skutečně živou lišku, která vám právě přeběhla přes cestu, srnčí rodinku u cesty, která se vašeho tichého dopravního prostředku vůbec nebojí…….
Mohl bych pokračovat dál, ale předpokládám, že většina z vás tyto tiché chvilky v přírodě zná nebo si je snaží aspoň představit.
Moje žena však před dvěma roky přinesla do naší cykloturistiky něco dosti nového a opravdu poutavého.. Nejsme vodáci, a ani už v našem věku nebudeme s vodními sporty začínat. Má žena však řekla památnou větu:
"Když mohou vodáci sjíždět naše řeky na svých lodích, proč bychom i my nezačali sjíždět stejné řeky podél jejich toků na našich kolech…….?"
Myšlenka je to opravdu zajímavá, zvláště když si uvědomíte, že na jízdním kole jste schopni opravdu sjíždět vybranou řeku v celém jejím toku, tj. od pramene či studánky až do soutoku řeky s nějakou ještě větší jiného jména. Kdo z vodáků se může pochlubit tím, že svou řeku poznal a opravdu provázel celou, všechny její zákoutí, proměny…..?
Chtěl bych vás na těchto stránkách postupně seznámit s naším putováním po českých řekách tak, jak to zaznamenala vždy po návratu domů moje žena. Nebude to žádné literární dílo, jen chronologický záznam průběhu cesty s několika osobními poznámkami a nezbytnými nečekanými událostmi.
Snad pro mnohé z vás to bude lákavou výzvou "sjet" si nějakou tu řeku na svém kole. Ručím vám za to, že na ten týden putování budete častěji vzpomínat než na pláže Jadranu nebo Řecka.
Tolik úvodem, a teď vzhůru na cesty !